Zaměstnanci mají za stejnou práci mimo Prahu nárok na stejnou mzdu jako zaměstnanci v Praze (21 Cdo 3955/2018-228)

Nejvyšší soud České republiky (NSČR) vydal letos v červenci rozhodnutí, ve kterém zamítl dovolání žalovaného subjektu, České pošty, jež se k NSČR dovolávala vůči rozhodnutí Městského soudu v Praze týkajícího se doplacení mzdy svému zaměstnanci. 

Předmětem sporu v tomto případě byla rozdílná výše mzdy pro řidiče žalované (tj. Česká pošta) pracujícího v Olomouci a pro řidiče pracující v Praze. Zaměstnanec (tj. žalobce) České pošty, jež pro žalovanou pracoval v regionu Olomouc požadoval v rámci své žaloby dorovnání jeho mzdy do výše, jakou za stejnou práci dostávají pracovníci žalované v regionu Praha. Zaměstnanec se domáhal, aby byla České poště uložena povinnost doplatit mu částku společně s úroky, jelikož dle jeho názoru nehraje region vykonávané práce v závislosti na výši jeho mzdy žádnou roli, pokud jde o práci se stejnou náplní a na stejné pracovní pozici. Žalobce uváděl, že považuje jednání žalované v rozporu se zásadou spravedlivého odměňování vyjádřenou v zákoníku práce.  

U NSČR neobstály námitky žalované, že práce v Praze je vzhledem k rozsáhlejší dopravě náročnější a vyžaduje větší míru dovedností a odpovědnosti. Městky soud v Praze a následně i NSČR jakožto odvolací soud však dospěly k závěru, že tyto skutečnosti nebyly žalovanou dostatečně prokázány. NSČR následně nesouhlasil ani s dalším argumentem žalované, dle které je potřeba při stanovení mzdy zohlednit ekonomické podmínky zaměstnanců v dané lokalitě. Zejména pak argumentovala tím, že cenová hladina v Praze je oproti ostatním regionům na vyšší úrovni, zaměstnanci vynaloží vyšší náklady na ubytování, dopravu, služby atd., což ve finále způsobí, že jejich nominální mzda je sice vyšší, ovšem reálná mzda je stejná jako mzda zaměstnanců mimo Prahu.  

NSČR však k tomuto uvedl, že není významné, jaké vnější podmínky (tj. sociální, ekonomické apod.) v místě výkonu práce panují. Vyjádřil souhlas s tím, že nabídka na trhu práce je v Praze vyšší, což má své logické dopady na výši mzdy zaměstnanců, přesto však neopodstatňuje závěr, že by neměla být zachována zásada rovného zacházení v odměňování zaměstnanců téhož zaměstnavatele, kteří vykonávají práci v rozdílných regionech ČR.